Co mi pandemie koronaviru vzala a dala?

Co mi pandemie koronaviru vzala a dala?

Monika Weissová, učitelka ZŠ Vodní, Mohelnice

V souvislosti s aktuální výjimečnou situací se nám život otočil vzhůru nohama. Běžné a všední věci, které jsem dříve brala jako samozřejmost, jsou omezené nebo zakázané. Změnily se mé domácí i pracovní povinnosti, nemůžu se věnovat v plné míře svým zájmům a koníčkům. Přesto si myslím, že současná opatření jsou nevyhnutelná, a snažím se v nich vidět pozitiva. Donutila mě zpomalit, zastavit se, přemýšlet a srovnat si myšlenky. Učím se nové věci a snažím se v některých směrech více či méně úspěšně posunout dál. Současná situace je pro mě výzvou naučit se být trpělivější, zodpovědnější ve vztahu k sobě i ostatním a s pokorou přijímat vše, co mi život přináší.

Martin Budiš, zastupitel města Mohelnice, ředitel VHZ Šumperk, a. s.

Osobně doufám, že mi zkušenost s pandemií virového onemocnění COVID 19 nic zásadního nevzala a nevezme. Jako kdokoliv jiný jsem byl nucen vyjít ze zóny komfortu, upravit denní režim, návyky a osobní styky s jinými, ale není to nic, co by se nedalo nevydržet, a nepovažuji to za újmu. Rodina nyní komunikuje formou videorozhovorů, tj. jsme v nějaké formě kontaktu. A zbytek doženeme, jakmile se pandemie přežene. Mám v tomto trochu víc štěstí, neboť jsem vedoucí zaměstnanec společnosti, která se nemusí zase až tolik obávat propadu příjmů a dokáže řešit své závazky. Pracovní náplň jsem rovněž schopen realizovat formou telefonátů bez zásadních omezení – ale i v tomto směru se učíme zase něco nového. Mnoho známých a kamarádů je ovšem v úplně jiné situaci a těm přeji sílu, aby to zvládli. Zkušenost s pandemií mi určitě víc věcí dala. Celá atmosféra mě dost zklidnila, nalinkovala život více přímočaře, nasměrovala více k rodině a k rodinným hodnotám. Začal jsem úplně jinak vnímat podstatu domova, který mi vytváří pocit osobní bezpečnosti. Naplno si nyní uvědomuji, kolik věcí člověk najednou nepotřebuje a jak málo vlastně stačí ke štěstí. To ovšem nic nemění na tom, že se již teď těším na pravidelné čtvrteční pivo a tlačenku s přáteli v hospůdce U Pechů.

Martin Holík, katolický kněz a ředitel Radia Proglas

Téměř všechny nás pandemie postavila do ojedinělé situace. Je to čas, kdy jsem naplněn obdivem k rodičům doma s dětmi, nad rovnicemi, které už hlava nepobere, se svými seniory a jejich návyky. Obdivem k pokladním v samoobsluhách, magistrám v lékárnách, lékařům a zdravotníkům v nemocnicích a v laboratořích a na obvodech, k hasičům a k těm, kteří pomáhají a chrání. K lidem z Charity ČR, kteří ukazují lidskou tvář církve. Pomlaskávám si, když čtu, co chytré hlavy u nás vymyslely s nanotextiliemi, jak umí s 3D tiskárnami, jak vznikají nové typy testů. A jak celý národ šije při měsíčku; Rusalka musí být nadšená. Moc rád kvituji, že mnozí lidé mají o něco víc času na sebe a na své vztahy, leckdy popřetrhané jen stálým spěchem a potřebou všechno zabezpečit. Jako tajně svěcený kněz jsem dva a půl roku sloužil mši svatou zcela nebo téměř sám, takže současný stav pro mne není nic neobvyklého. Přemýšlím, jak se projeví na našich farnících a na posluchačích Radia Proglas. Zdá se mi, že nám to všem prospívá, protože COVID je neuvěřitelně rovnostářský. Chytí se na PREMIÉRA Johnsona stejně jako na babičku ve Lhotě. Všichni v tom jedeme spolu. Moje role kněze je v této době odlišná od jiných kolegů, protože se jako majitel Radia Proglas starám, aby nepřestalo fungovat a sloužilo ještě pečlivěji, s přihlédnutím k okolnostem. Zejména lidem na lůžku, kteří často nemají k dispozici televizor, bývá Proglas nejbližším společníkem, podporovatelem v osamocenosti. Přívětivost vysílání je také dána tím, že se obejdeme bez reklam. Proglas je pětadvacetiletým fundraisingovým projektem, z dob, kdy jsme to slovo ještě nikdo neznali. Mimochodem, Mohelnice má v povědomí mnohých posluchačů vynikající pověst jako místo legendárních Dostavníků. Zde jsme každoročně rádi udělovali cenu Proglas Za krásu slova některému z písničkářů nebo kapel. Při průjezdu Mohelnicí ve vánočním období neopomenu zastavit u kostela a vždy znovu s dychtivýma očima hledět, co přibylo v neuvěřitelně rozsáhlém betlémě. Mohu tedy konečně odpovědět: dokud mi nevezme někoho blízkého, koronavid mi nic nevzal a situace jím zapříčiněná je vlastně velikým pozváním k přerovnání hodnotové stupnice. Čeho se zřeknu snadno a na čem chci lpět. Skončím vtípkem křesťanů, jak volá Ježíš: ,,Lazare, pojď z hrobu!” Zevnitř se ozve tlumeně: ,,Cože? Teď, do té pandemie? Chceš mě snad zabít?”

Vlaďka Havlíčková, učitelka ZŠ Mlýnská, Mohelnice

Co pociťuji jako opravdu velkou ztrátu je společné setkávání s mou dcerou, s mou nejbližší rodinou, kteří všichni žijí v Čechách. Nevím, kdy se zase uvidíme. Všechna společná setkání musíme odložit. A už teď mi všichni moc chybí. Můžeme si volat, psát, to ano. Ale osobní kontakt je pro mě nenahraditelný. A ten teď, bohužel, není. Taky samozřejmě přišel strach o všechny moje nejbližší. Vzal mi společná setkávání s kamarádkami, s přáteli. Společná potkávání s těmi, se kterými se setkávám ráda. Vzal mi jistotu a vnitřní klid, že všechno bude takové, jak si představuju, jak jsem zvyklá. A ono to najednou není. Nemám ráda změny. Věřím na řád každého dne. To asi proto, že doma vychováváme spoustu pejsků a jiných zvířátek a oni ten řád potřebují a vyžadují. Jsem ráda, když všechno plyne, jak má, protože větší odchylky mě připravují o vnitřní pohodu a klid. Připravil mě o spoustu dní, které jsem mohla – měla – prožít se svými druháčky ve škole. Mně a mým školním dětem vzal mnoho připravovaných akcí, na které jsme se všichni těšili a které jsme měli společně prožít (škola v přírodě, výlet, plavání…)! Mrzí nás to všechny! Co mi Covid-19 dal? Umožnil mi vidět svět kolem sebe víc podrobně, vnímat lidi kolem sebe – jak se kdo v této těžké době chová, jak se k tomu staví. Někteří (je jich méně, ale bohužel jsou) se vysmívají nastaveným pravidlům. Jsou bezohlední nejen ke svému zdraví, ale hlavně ke zdraví ostatních. Většina normálních a slušných lidí se ale přizpůsobila nastaveným pravidlům a nedělá jim potíže zvládnout situaci, kterou ještě nikdo z nás neprožil. Co víc mi dal? Možnost mluvit s rodiči mých školních dětí prostřednictvím e-mailu, telefonu a jiných sociálních sítí. Umožnil mi naslouchat, jak současnou situaci doma se svými dětmi zvládají, jak to cítí oni a jejich děti, a sdělit jim i své pocity. Snažím se je povzbudit, podržet. Děti mi píší dopisy – co dělají, jak se jim daří – a já jim odpovídám. A ráda. Poznala jsem děti a jejich rodiče i jinak. A jsem za to vděčná. Tato nová situace mi dala těšení. Těšení se na to, až to všechno bude za námi a bude všechno jako dřív. I když vím, že úplně všechno jako dřív nebude. Každý s tím, co teď prožíváme, určitě nějak naložíme. A trochu na odlehčení. Momentální nouzový stav mi pomůže lépe se vyrovnat s časovým posunem (ze zimního na letní čas), který mi činí každý rok velké potíže, protože se mi nechce o hodinu dříve vstávat.

Jiří Hanák, senior, emeritní zastupitel města Mohelnice

Co mi dal:
Poznání, že nikdy opravdu nevíme, jak bude ,,zítra”,.. tedy dnešek žít poctivě a naplno, a ne jen pro sebe. Dal mi poznání, kdo je opravdu přítelem (i v rodině) – viz v nouzi poznáš přítele (onemocněl jsem totiž a nevědělo se,.. jestli… !?) Dal mi potvrzení, že když špatně zvolíme ,,velitele”, viz Babiš/Zeman, budeme v opravdu těžkých situacích trpět. Dal mi poznání, jak mnoho lidí dokáže být naprosto úžasných.. Šičky roušek, ale i jejich poctiví nositelé, úžasní zdravotníci a ostatní záchranáři, kreativní čeští podnikatelé, kreativní učitelé. Dal mi poznání, kolik lidí se i v takto těžké situaci chová jako opravdoví hlupáci, nezodpovědní sobci – viz všichni ti i teď se sdružující bezrouškoví chlastometři. Poznání, respektive potvrzení, že totalitní režimy, zde komunistický, lžou, lžou, LŽOU, …a to i na úkor zdraví a životů lidí. Poznání, že stáří může být opravdu NEBEZPEČNÝ VĚK. Poznání, jak snadno mohou být zlikvidovány některé obory podnikání. Na další poznání, co mi dal, je stále ještě brzy…

Co mi vzal:
Poslední iluze o předsedovi vlády Babišovi, vládě vůbec, prezidentu Zemanovi, …o lidech, kteří je volí a podporují. Vzal mi jakýsi, jakoby uložený někde v podvědomí, pocit jistoty… Na to, co mi opravdu vezme, je ještě brzy. Trochu se obávám, že se budeme všichni ještě hodně divit. I tak cítím NADĚJI, …a NEPANIKAŘÍM.

Zdeněk Ambrož st., zubní lékař, Mohelnice

Co mi pandemie vzala: vzala mi spoustu plánovaných zpestření života v tomto roce – několik jazzových a rockových koncertů, které jsem plánoval už loni a na které jsem se opravdu těšil. Vzala mi i spoustu sportovních přenosů – šampionát v ledním hokeji ve Švýcarsku, fotbalové Euro, olympijské hry v Tokiu, vzala mi i zamýšlený vysokohorský trek se synem a spoustu zajímavých zážitků, které mohly přijít v dohledné době. Na druhé straně, pokud přijdeme pouze o tohle, můžeme poděkovat. Co mi dala: dala mi především zkušenost a za tu se vždycky nějakým způsobem platí. Zkušenost z události, která tu už sto let nebyla a o které jsme si donedávna mysleli, že ji můžeme vidět jen v hollywoodských katastrofických filmech. Dala mi veskrze pozitivní zkušenost z reakcí pacientů v mojí ordinaci na aktuální situaci, kdy ordinace funguje v nouzovém režimu. Zkušenost z reakce naší společnosti, která dokáže táhnout za jeden provaz, když jde do tuhého. A to myslím není málo.

Štěpán Kratochvíl, vysokoškolský student, Litovel

Pandemie mi vzala možnost cestovat, musel jsem zrušit dva zahraniční výlety, což mě moc mrzí. Také se nemůžu potkávat se svými přáteli, to mi hodně chybí a komunikace prostřednictvím chatovacích aplikací přímý kontakt nenahradí. Navíc bydlím v uzavřené oblasti Litovelska, tudíž nemohu vyjet ani za hranice města a musíme zde dodržovat ještě přísnější bezpečnostní opatření než kdekoli jinde. V neposlední řadě postrádám denní řád a pohyb související se studiem na univerzitě. Jako pozitivum vnímám to, že mám nyní více času než kdy dříve na dohánění restů z minulosti, úklid, odpočinek či plnění povinností do školy, kontaktní výuka je však nad všechny formy výuky distanční.

Lucie Dokoupilová, vysokoškolská studentka, Mohelnice

Co mi vzal:
Ráda mám věci pevně v rukou, proto jsem poněkud nervózní z toho, že nemám možnost nijak zasáhnout do průběhu mého studia. Nikdo z vyučujících neví, jak se bude situace nadále vyvíjet, a bojím se, že až se otevřou školy, tak se z toho kvanta učení a povinností všichni zblázníme. Možnost sociální interakce. Připadá mi to jako měsíce, co jsem neviděla své přátele a spolužáky. Komunikujeme přes sociální sítě, ale ani ten nejkvalitnější videohovor nenahradí osobní setkání. Paradoxně – čas. Jsem vášnivý shopaholik a několik hodin nakupování a okukování pěkných věciček mi vystřeluje hladinu endorfinů abnormálně vysoko. Teď jsem ráda, když mám v obchodě chvilku na rozhodnutí, jestli chci oříškové, nebo čokoládové sušenky. Všichni totiž spěcháme, abychom čas strávený v přítomnosti tolika osob omezili na minimum.

Co mi dal:
Příležitost se na chvíli zastavit. V každodenním shonu povinností nemám příliš čas na seberealizaci, a tak s otevřenou náručí vítám volné chvilky strávené se psími společníky nebo u dobrého filmu. Jelikož nemůžeme chodit do školy, univerzita má konečně motivaci k tomu, aby posunula výuku na další úroveň. Elektronické materiály přístupné studentům, streamování přednášek přes internet nebo dostatečná e-mailová komunikace od vyučujících jsou věci, které my jako studenti velice oceňujeme, a já upřímně doufám, že s ukončením karantény tento trend přetrvá.

Petr Havlíček, středoškolský učitel, Gymnázium Zábřeh

Současný stav mi vzal především dvě věci. První a významnější z nich je možnost plnohodnotně vykonávat svou profesi. Z pozice učitele můžu říct, že žádná alternativní forma či metoda výuky není schopna nahradit osobní přístup a atmosféru ve třídě. Zkrátka mi chybí žáci a možnost diskutovat s nimi naživo. Druhou velkou ztrátou je pro mě nemožnost scházet se s přáteli. Na druhou stranu se jinak hektické všední dny dost zpomalily, takže mám čas na vyčištění hlavy, urovnání myšlenek a dohnání různých restů. Kromě toho, i přes nutnost vysoké produkce nových výukových materiálů pro žáky, mám konečně příležitost věnovat se poklidným domácím aktivitám, ke kterým se za běžného provozu dostanu většinou jen o letních prázdninách.

Další článek:
Předchozí článek: